Kdy jste naposledy byli v kině sami? A kdy naposledy to bylo dobrovolně? Jít do kina solo pořád většina lidí považuje za znak společenského selhání. Proč ale vlastně? K čemu na filmu potřebujeme partnera nebo bandu přátel? Jít sám nebo sama má plno pozitiv. Tím největším je, že se s nikým nemusíte dohadovat, na co že to vlastně vyrazíte. Pokud spolu jdou více lidí než dva, tak je to vždycky kompromis. Ona chce na Batmana, on zase na film, co vyhrál zlatý globus. Nakonec se potkají v půli cesty a to, co opravdu chtějí vidět, pak dokoukají po večerech na notebooku. A to už vůbec nemluvíme o tom, když vyráží banda přátel. Tam se vždycky najde někdo, komu výběr nebude po chuti. Když jdete jenom vy, tak tohle neřešíte. Prostě si vyberete to, co chcete vidět.

Nemusíte také řešit časy. Vyrážíte, když se to hodí vám. Klidně se můžete rozhodnout půl hodiny předem, jen koupit lístky a vyrazit. Odpadá vám to děsivé dohadování: „to nemůžu, máme poradu. To nemůžu zas já, kamarád slaví narozeniny. A kdy že to jedeme k těm vaším? No a nezrušíme to a nepůjdeme místo toho?“ O samotě můžete vyrazit klidně rovnou z práce, nebo naopak pozdě večer. Přímo v kině si pak také můžete dát přesně to, co chcete vy, bez toho, abyste se museli dělit nebo někdo měl poznámky na vaši spotřebu želé bonbonů.

Na světě nejsou dva lidé, kteří by sledovali film stejně. Zatímco někdo má rád ticho, užívá si film a na každé vyrušení reaguje podrážděným vrčením, jiný nevydrží dění nekomentovat. A vsaďte se, že s vaším doprovodem budete vždycky na opačných pólech. Když jdete sami, tak si dění můžete komentovat dle libosti, a nikdo vám za to nenadává, nebo naopak můžete poklidně mlčet a nerušeně sledovat. A pokud se bojíte, že byste film neměli s kým sdílet, tak to přece vždycky můžete probrat později s kamarády. Jen si v tom případě dejte pozor, abyste zápletku neprozradili někomu, kdo film ještě neviděl. A třeba i je přesvědčíte, že nemusí čekat na doprovod.