Každoroční dovolená na kole nesmí chybět. Ať už s cestovní kanceláří nebo na vlastní pěst. Jezdím přes 30 let, co si tedy pamatuji. Nevynechala jsem ani v sedmém měsíci těhotenství. Jen vloni, když byl syn malý, tak to nešlo. S manželem jsme lehce trpěli. A nepůjde to asi ani v příštích letech, kdy bude moc velký do sedačky a nebude ještě sám umět jezdit. Pokud ho to bude vůbec bavit. To uvidíme. Ale to už bude jiný příběh.

Rozmach elektrokol

Letos jsme si užívali kilometry v Německu u Bodamského jezera. Nebyli jsme zdaleka jediní, ale byli jsme v menšině. A ego mého muže trpělo. Do kopce ho předjížděly výrazně starší ročníky. Nejen. Měly totiž elektrokola. A že jich bylo. U nás je občas vídáme, ale ne v moc hojném počtu. Za  hranicemi již převyšovaly svým počtem běžná kola. Bylo to asi dáno také lokalitou, ale nutilo mne to k zamyšlení.

Proč si je lidé tolik kupují?

·         Snáze překonají výškové rozdíly
·         Není to tolik namáhavé, tudíž dále dojedou
·         Nezpotí se
·         Kvůli pohybovému omezení
·         V zahraničí na ně mají peníze (hlavně důchodci)
Ano, je to na jednu stranu sympatické, že tak mohou jezdit i lidé, kteří by se normálně na kolo nevydali. A dělají něco pro své zdraví, i když v trochu menší míře, ale dělají. Na druhou stranu to právě bývají lidé, kteří nejsou zrovna skvělými cyklisty a často nevědí, jak se na stezkách a silnicích chovat. Neupozorní ostatní na změnu směru jízdy, nečekaně brzdí, špatně předjíždějí a vůbec se chovají dost nebezpečně. Už dlouho jsem nepoužila zvonek na kole tak často, jako právě letos. A došlo i k slovním přestřelkám. Protože rozčilující se amatéři na kole mně dokážou pořádně zvednout tlak. A pak už to není jen o těch endorfinech a krásné přírodě. Člověk musí neustále sledovat, co se děje před ním a za ním a připadá si, jako by se dostal mezi žáky autoškoly. Spíše tedy kološkoly.